WORLD CUP: ČÍNA 2018

Na World Cup se českou NBHA vydali reprezentovat jezdci Vladimír Šedivý a Ondřej Pavlíček spolu s team managerkou Ivetou Šedivou a nezklamali!

Český tým obsadil úžasnou 5. pozici z 19 týmů!!!

Video z tvorby NBHA Poland, kde ale můžeme několikrát zahlédnout i český tým :) a především atmosféru závodů.

Když bylo jasné, že na World Cup pojede tým složený z jezdců Ondry Pavlíčka a Vládi Šedivého, dalo se předpokládat, že Česká republika vysílá do Číny opravdu silný tým. Tuhle domněnku kluci zpečetili skvělým umístěním, kdy vybojovali nádherné 5. místo z devatenácti týmů a nechali za sebou takové jezdecké velmoci, jakými jsou třeba Argentina, Austrálie či Kanada.

Po zkušenostech z let 2013 a 2014, kdy se v Číně závody tohoto formátu konaly poprvé, víme, že v téhle zemi je možné naprosto všechno. A na nic z toho se nedá předem připravit. Tentokrát ale organizátoři překvapili v tom nejlepším slova smyslu.

Celý závodní týden se odvíjel ve velkolepém stylu, kterému nechyběla pořádná dávka okázalosti a pompéznosti. Před samotným závodem se uskutečnily dva průvody městem, jehož součástí bylo něco kolem dvou stovek koní, které doprovázela silná americká auta, motorky amerických značek a také reportéři a kameramani několika televizních stanic.

Organizační záležitosti a informace byly tradičně trochu zmatené a měnily se každou minutou, ale časový harmonogram nejvíce narušila čtvrteční nepřízeň počasí. Od rána hustě pršelo a závodní aréna byla kompletně pod vodou. Podotýkám, že závodní kolbiště bylo vytvořené na původně travnatém povrchu uprostřed atletického stadionu, na který byly navezeny hromady písku. Každý si tak umí jistě představit, co se stane, pokud takový povrch zmokne. Optimální povrch na barely určitě ne. Místo závodění jsme tak hodnou chvíli všichni seděli na zastřešené tribuně a pohledem hypnotizovaly škaredě zataženou oblohu. Nepříliš optimisticky vzhlížející kaluže a na nich se tvořící bubliny nasvědčovaly tomu, že dnes se závodit nebude. Leda že bychom vyměnili barelové koně za mořské koníky, a místo jezdeckých bot nazuli ploutve.

Jak ale bylo řečeno výše, v téhle je zemi je opravdu možné snad úplně všechno, a tak se organizátorům podařilo upravit arénu tak, že na ni bylo možné ještě ten večer odjet první kolo. (Abych to uvedla na pravou míru, Číňané naběhli s hrabičkami a lopatičkami, mokrý písek částečně vyměnili za suchý a vláčeli a vláčeli, až se z mokrého wimbledonského povrchu stal naprosto kvalitní povrch barelový.) Klobouk dolů, za tenhle krok si opravdu zaslouží tu největší pochvalu.

Následovalo rychlé představení pravidel. Rychlé asi tak, že při prohlídce koní, letěla stájí informace, že systém je stejný jako v Brazílii v roce 2016. Nevíte, neznáte, nebyli jste tam? No tak on vám to teda někdo vysvětlí. A když ne, tak to prostě pochopíte za pochodu. "Don´t worry!"

Ale abyste věděli, systém jako v Brazílii v roce 2016 znamená to, že koně se očíslují a poté se vylosuje startovní pořadí týmů, které bude dosazeno již ke konkrétním, popořadě očíslovaným koním. Závodní koně pocházeli z jednoho ranče a patřili jednomu majiteli. Všichni byli dovezeni z USA. Na pohled vypadali pěkně, byli nakrmení a bylo vidět, že je o ně dobře postaráno. (To se bohužel o spoustě jiných koní tady říct nedalo.)

Jako manažerka jsem se vydala losovat, zatímco kluci obhlíželi koně a vyslechli si alespoň pár informací k některým z nich. O svých favoritech měli jasno. V ideálním případně by rádi jeli na koních číslo 1 a 2, což byly klisny, které patří k nejlepším, co v Číně mají. Vylosovala jsem klukům startovní číslo 18, kterým náležela čísla koní 18, 19, 1, 2, 3 a 4. Ha, jejich přání bylo vyslyšeno. Teď už to bylo na nich.

Následovalo zahájení a slavnostní nástup všech zúčastněných zemí. Dohromady soutěžilo 19 týmů z 18 zemí, přičemž pořadatelská země měla dva týmy. Zahájení probíhalo ve vší parádě, s vlajkami, za doprovodu dynamické hudby, hry světel a za obrovské vřavy několika tisíců diváků, kteří mohli dění uprostřed stadionu vidět na pěti velkoplošných obrazovkách.

Nevím, jak celé to dění bylo prezentováno v Čínské lidové republice, ale kam jsme se hnuli, tam se s námi chtěl každý fotit a z každé fotky byl ohromný jásot. Byli jsme celebrity. Jak sebevědomě řekl Vláďa, "sjeli se sem přece nejlepší bareloví jezdci z celého světa, tak se není čemu divit". Jo, přesně tak to totiž bylo. A nebudu lhát, užívali jsme si to. Z jedné fotky však bylo většinou focení na dalších dvacet minut, protože neustále přibíhali další a další zájemci o fotku s exotickými Evropany. A já jsem si zase vzpomněla na hlášku naší polské kamarádky Iwonky, že "má z těch úsměvů už úplně suchý zuby". To je prostě přesný. :D Stadion byl navíc neustále v obležení a tak při našem příchodu musela security stráž dělat cestičku, abychom mohli projít. Jak prohlásili kluci, "konečně má tahle soutěž pozornost jakou si zaslouží". A měli pravdu.

Jako první v pořadí startoval jezdec z Uruguaye. Byla to asi jediná chvíle, kdy bylo na stadionu ticho. Všichni napjatě očekávali, co bude. První jízda přece jen ledacos napoví. A byla z toho jízda fakt povedená. Následovala druhá a třetí, pátá a desátá a zatím to vypadalo, že všichni koně už barely někdy běželi. Divíte se, že jsme se zrovna tomuhle divili? Věřte, že po zkušenostech z předchozích let, to bylo velice pozitivní zjištění.

Konečně jde na řadu startovní číslo 18 a Vláďova první jízda. No Vláďova...čínský moderátor asi přeskočil řádek a vyhlásil, že za Českou republiku právě startuje Iveta Šedivá. Nevadí, stane se. Když ale večer po závodě přiběhla naše čínská pečovatelka Antonie (kterou jsme si "počeštili" na Toničku), aby mi pogratulovala ke skvělé jízdě, zírala jsem na ní, jak když spadla z Marsu a přemýšlela jsem, jestli jsem na tom hůř já a nebo ona, když si mě spletla s chlapem :D Tonička to ale myslela dobře, jízdu prý neviděla, jen slyšela, že jedu a pak slyšela výsledný čas, který tou dobou byl tuším třetí nejlepší. Tak jsem si aspoň užila svých 17 vteřin slávy. Tak jako tak, tenhle skvělý čas patřil českému týmu, a to navíc na koni, který snad jako jediný na opracovišti vypadal, že neudělá ani krok dopředu, natož aby odstartoval. Naštěstí se povedlo a jízda to byla opravdu hodně slušná. Vláďa si za ni dokonce vysloužil pochvalu od brazilského trenéra a pozvání do Brazílie. (Sakra, že zrovna on si musel všimnout, že na tom koni sedí Vláďa a ne já.)

Takže nádech výdech, Vláďa má první jízdu úspěšně za sebou. Teď přežít ještě jeden infarktový stav, až bude startovat Ondra. Budete se divit, ale byli jsme jedni z mála, co si tam opravdu nahlas fandili a povzbuzovali se. Dalo by se říct, že jsme k fandění vyhecovali ostatní, kteří do té doby spíš mlčky koukali. Vtipné na tom bylo, že jsme tím upoutali takovou pozornost, že od téhle chvíle, když startoval český tým, fandili nám všichni :D Možná, že i to mělo vliv na Ondrovu jízdu, protože ač měl na první start jednoho z těch složitějších koní, poradil si výborně. Koník se po druhé otočce rozhodl, že si to zamíří rovnou do cíle, ale Ondra naštěstí rychle zareagoval a pohotově koníka nasměroval na poslední barel. Ondra odjel skvělou a hlavně čistou jízdu, byť čas byl průměrný.

Uf, první kolo máme za sebou, nastává vlna společné večerní zábavy. Asi není nutné popisovat, jak taková mezinárodní zábava vypadá. Jednoduše, byla prostě sranda. Povídalo se a popíjelo, řešilo se a zjišťovalo a i na nějaký ten taneček došlo. O značnou část (nejen) večerní zábavy se postarala ochutnávka pravé moravské pálenky, kterou byl Ondra na cestu vybaven, a o kterou se rád s každým rozdělil. Škoda, že jsme nefotili výrazy všech těch, kteří ochutnali, protože tím bychom se bavili asi ještě hodně dlouho poté. Ve světě prostě neznají dobrý pití.

Následující dny se počasí vcelku umoudřilo, pomineme-li, že tamější vzduch připomínal opravdu slušnou prádelnu. Nicméně nepršelo, a tak se v poledne jelo druhé kolo. Nešlo si nevšimnout, že prádelní vlhkost a horko mělo vliv i na výkon jednotlivých koní. Někteří z nich dokonce jeli to odpoledne ještě místní závod a to se bohužel podepsalo i na výsledcích v naší soutěži. Koně, kteří předchozí den dali bez problémů čas kolem 17 vteřin, byly klidně i o dvě vteřiny pomalejší. Co naplat, jsou to živí tvorové s vlastními pocity i potřebami. Trochu jsme se obávali, jak na koně zapůsobí, když ještě ten samý den večer se má odjet poslední kolo, když už teď někteří koně vypadali, že jsou na pokraji sil.

Před závěrečným kolem byl stadion doslova v obležení a narvaný diváky. Samotný závod byl jen malá část bohatého doprovodného programu, který byl plný hudebních a tanečních vystoupení i jezdeckých ukázek. Před posledním startem nervozita u všech stoupala, ale atmosféra byla úžasná. Všichni byli ve skvělé náladě, přáli si štěstí a fandili si. Kluci měli na poslední kolo nejlepší koně a věřili si. Ovšem zůstali jsme stát jak opaření, když jsme si všimli, že na koni, na kterém má jet Ondra jako poslední startující, lítá Číňan bezhlavě jako smyslů zbavený po opracovišti sem a tam. Koník chudák vůbec nechápal, co se s ním děje, ale trpělivě a s úlekem v očích plnil, co se po něm chtělo. Číňan na něm seděl jak pytel brambor, který vypadal, že se samým pobízením, kopáním a máváním každou chvíli zhroutí na zem. Koník už byl na Číňanovo zběsilé pobízení téměř apatický a vypadalo to, že spíš padne k zemi, než aby udělal ještě rychlejší krok. Jenže, co jsme mohli dělat. Všichni, včetně pořadatelů Číňana napomenuli, několikrát upozornili, nicméně svou jízdu si odjel. A to tak, že z koníka asi vymačkal všechnu šťávu, která v něm zbyla. Ondra tedy jako poslední jezdec na tomhle koni, s velkým sebezapřením nechal koníka běžet a koník ukázal, že je opravdu srdcař. Nevím, jestli dojel do cíle víc udýchaný kůň nebo Ondra, ale výsledný čas byl super. A co hlavně, byla to čistá jízda, která zajistila českému týmu jistotu skvělého celkového umístění. Vláďa totiž při svojí poslední jízdě bohužel shodil sud. Věděl, že koník běhá, točí a že má velkou šanci zajet hodně dobrou jízdu. Jenže na opracovišti těsně před startem si všiml, že má sedlo prasklou zadní rozsochu. Byly dvě možnosti, buď to odjede, nebo budeme řešit výměnu sedla. Z obav, že nám donesou ještě horší sedlo, které koni ani nebude sedět, jsme se rozhodli pro první variantu. A to byl bohužel kámen úrazu u druhého barelu, kde kůň dobře zabral a sedlo, místo toho, aby Vláďu podrželo, tak sjelo dozadu, Vláďa částečně ztratil oporu a hlavně soustředění a sud byl dole. Škoda. Čas byl bez penalizace pod 17 vteřin, takže by patřil mezi zhruba pět nejlepších časů soutěže.

Jenže na "kdyby" se tady nehraje a tak to dopadlo, jak to dopadlo. A nutno říct, že vůbec ne špatně. Bylo z toho úctyhodné páté místo! Skoro se tomu nechtělo věřit. Páté místo je dosud nejlepší výsledek českého týmu na World Cupu. (Pomineme-li tedy letošní juniorský úspěch Nikolky Kratochvílové a Adélky Staňkové v Brazílii, které vybojovali na juniorském šampionátu místo čtvrté, páč jsou prostě nejlepší!!)

Závěrečný galavečer byl pro nás krásným překvapením. Nevěděli jsme, kde se bude konat ani jakou podobu bude mít, měli jsme jen za úkol se obléct buď do týmových košil, nebo, když některé dámy uznaly za vhodné, do večerních rób. Autobus nás odvezl do staré, nádherně zrekonstruované pevnosti na okraji města. Horký letní vzduch a příjemný večerní vánek spolu s nádherně nasvícenou cestou, kterou jsme se vydali do pevnosti, sliboval vskutku jedinečný zážitek. Místo sálalo kouzelnou atmosférou. Ovšem hned za první uličkou byla slyšet úplně jiná atmosféra. Hlasitá hudba, řev lidí a světla reflektorů napovídaly, že se musí každou chvíli objevit přinejmenším hollywoodská hvězda. Když jsme se blížili k místu, kam nás vedla jedna z hlavních organizátorek (námi pojmenovaná jako "kapitánka Toniček"), ulička se zužovala současně s tím, jak kolem přibývalo lidí. V ten okamžik nám došlo, že ty přicházející hvězdy jsme my. Prošli jsme uličkou, kterou nám vytvářela ochranka až do vyhrazeného VIP prostoru, kde se kromě nás nacházeli čínští představitelé kdovíčeho. Diváci a všichni ostatní se tlačili kolem za červenou páskou.

Slavnostní předávání cen všech uskutečněných závodů tohoto třídenního festivalu doprovázel bohatý hudební a taneční program. Přirovnala bych to možná k vyhlášení sportovce roku u nás nebo k něčemu podobnému. Ocenění předávaly významné osobnosti (sice víme prdlajs kdo to byl, ale vypadaly velmi důležitě) a čínští jezdci přebírající si výhry, byly doslova rozklepaní, když si trofeje přebírali. Nehnuli při tom brvou, jak se soustředili, aby stáli správně na značkách, které byly na podiu rozmístěné. Stále jsme byli pod palbou fotoaparátů a pod dohledem několik televizních kamer. Každou chvíli jsme se viděli na velkoplošných obrazovkách.

Celý večer měl opravdu neskutečný náboj a jedinečnou atmosféru, kterou jen tak někde nezažijete. Do hotelu jsme se vraceli nabití energií, plní elánu a ve skvělé náladě. A taky pořádně hladoví. Bylo něco před půlnocí a ještě jsme neměli večeři. Takže podle povelu nejvyššího, všichni honem jíst a pak slavit! Bylo co...

Vítězové, ač velice nenápadní, si vítezství svými jízdami opravdu zasloužili, celé závody se obešly bez zranění a bez jakýchkoli větších průšvihů a hlavně, Česká republika odjížděla domů s vědomím, že patří mezi nejlepších pět zemí na světě a v tuto chvíli je nejlepším týmem Evropy!

Díky Vláďo a Ondro, že jsem mohla být hrdou manažerkou tak skvělého týmu a jsem bohatší o nejeden zážitek a chytřejší o nejednu zkušenost. Třeba jak se dopátrat ztracených kufrů, když personál na letišti mluví víc rukamanohama než anglicky, jak vyškemrat na letišti jídlo na které (prý) nemáme při zpoždění letadla nárok, nebo že když je hlad, tak i rýže se těma hůlkama dá nakonec docela dobře sníst, a to klidně uprostřed letištní haly na zemi a za doprovodu Ondrova hudebního vystoupení, které nápadně připomínalo vystoupení jednoho z nejpozoruhodnějších zpěváků slavnostního galavečera.

- Iveta Šedivá