WORLD CUP: ČÍNA 2014

Složení českého týmu:
jezdci: Vladimír Šedivý, Iveta Kubátová
team manager: Kristýna Tesařová

Po 14 hodinách strávených v obřím boeingu jsme se se svou bagáží vypotáceli do příletové haly na letišti v Shanghai, kde na nás už z dálky mávala maličká obrýlená číňanka s cedulkou "Czech republic team" v jedné ruce a hromadou papírů v rucé druhé. Nervózně se nám představila a odhodlaně se vrhla na naše kufry s tím, že nám pomůže. Rozmluvit jí její ochotu se nám podařilo jen s těží, ale patrně pochopila, že kurf vážící stejně jako ona sama asi opravdu bude nad její síly. Jak by ne, ony ty litry proviantu něco váží.

Do hotelu jsme jeli společně s týmem Venezuely, s kterým jsme se potkali už při přestupu na letišti v Paříži. Třičtvrtěhodinová cesta z letiště do hotelu byla snad nejdelší v mém dosavadním životě. Po těch 14 hodinách strávených v letadle, kdy se mi nepodařilo ani na chvilku usnout jsem si přála jen dvě věci - jídlo a postel. Od toho nás však dělila ještě jedna nečekaná situace. Hotel byl na kraji města. Jeden velký luxus už po prvním kroku do vstupní haly. Na recepci jsme odevzdali naše pasy a byli požádáni o vratnou zálohu 100 dolarů. No, dobrá. Sice jsme s tím tak úplně nepočítali, ale 100 dolarů jsme tedy vytáhli.S nechápavým výrazem jsme zírali my na recepční a recepční na nás. Posléze z recpeční vylezlo, že záloha je sice 100 dolarů, ale na den. Ne na celý týden, jak jsme všichni včetně Venezuealnů pochopili. Oou, cože??? Hmm, tak to asi spíme venku, říkali jsme si, jelikož 700 dolarů v kapse opravdu nikdo z nás neměl. Jídlo a postel se nám vzdalovaly... Asi po hodině telefonování našeho čínského průvodce z IBHF s vedením hotelu a nejvyššími představiteli IBHF se podařilo tuhle situaci vyřešit a my se mohli odvalit do našich pokojů.
Budík, který zazvonil mě rozhodil natolik, že jsem najednou nechápala, která denní doba vlastně je a jestli jdeme na snídani nebo na večeři. To je fuk, hlavně že umlčíme svoje hlady kručící žaludky. A myslím, že jsme je za ten týden umlčovali opravdu rádi, protože jídlo bylo prostě bezkonkurenční, každý den bylo doslova obžérství.

Postupně během odpoledne a večera přijížděli další týmy a došlo na první velké focení. První focení z mnoha. Hotelová hala se zaplnila barevnými košilemi a došlo na velká seznamování, shledání a objímání, protože spousta účastníků se znala už loňského World Cupu.

Další den jsme měli strávit na aréně, podívat se na koně a shlédnout minimálně jednu jízdu každého koně se svým majitelem. Nakonec z celého dne na aréně byly asi tak dvě hodiny a ze zhruba 60 koní jsme jich měli možnost shlédnout asi tak 12. První dojmy byly dost rozporuplné.Pro ty, kteří byli na World Cupu 2013 asi žádné překvápko. Někteří koně vypadali celkem v pohodě, jiní zase naopak, že se možná teprve včera obsedli. Ono ale ani jezdecké umění některých předvádějícíh čínských jezdců neodpovídalo tomu, že by někdy dřív seděli na koni. Z 12 shlédnutých jízd se ale nedaly dělat žádné závěry. Neztráceli jsme optimismus.
Kristýna nás se svými loňskými zkušenostmi a postřehy připravila na nejhorší, takže jsme počítali s tím, že může být jen líp. :) Po dvou hodinách, kdy jsme všichni s foťáky a kamerami hltali každou jízdu a snažili se něco okouknout, nás pořadatelé nahnali zpátky do autobusů s tím, že tisková konference, která se měla konat po večeři, bude nakonec před večeří, to znamená asi tak za hodinu a půl. Takže honem honem zpátky do hotelu, rychle osprchovat, nahodit reperezentační model číslo jedna v podobně bílých košilí s červeným lvem a vyvonění zasednout do salonku hotelu, kde bylo vše připraveno k tiskové konferenci. Na všech účastnících se viditelně projevoval časový posun, všem padala víčka a podpírali si hlavu, aby jim neřachla přímo do stolu.
Po tiskové konferenci na nás ale čekala vzpruha v podobě výborného jídla a také rozlosování do skupin. Model soutěže byl stejný jako loni. Na World Cup se sjelo tentokrát ještě o dva týmy víc. Své reprezentanty na World Cup vyslalo dohromady 24 států. Slušná konkurence... Ve skupině jsme skončili s Mexikem a s Čínou. Říkali jsme si, že to by vůbec nemuselo být špatné! Byli jsme plní odhodlání. To dáme! Poněkud vtipná situace nastala ve chvíli, kdy Livie Legenová, reprezentantka Slovenska žijící dlouhodobě v Itálii, převzala po domluvě s vedením IBHF místo italské jezdkyně, která nečekaně onemocněla a na World Cup tak nedorazila(jinak by Itálie byla diskvalifikovaná), měla soutěžit ve skupině proti své rodné zemi, proti Slovensku. Trochu ironie. Za Slovensko jela po domluvě polská reprezentantka Anna a za Polsko společně s Iwonkou Loch jel team manager Polska Jarek Bilsky. Skupin bylo tedy 8 skupin, v každé skupině byly tři státy, přičemž skupiny byly úmyslně losované z více škatulek tak, aby se vždy střetly evropské a americké státy.

Na další den byl naplánovaný výlet po okolí. No po okolí...autobus nás vysadil poblíž tradičního čínského tržiště. Původní zrekonstruované čínské domy byly opravdu krásné a jídlo, které bylo cítit ze všech koutů na vás opravdu doslova do písmene dýchlo cizí a vzdálenou kulturou. Když jsme se ale zeptali naší opěkunky, jak jsme si počeštili polský výraz pro Číňanky, které nás měli na povel, jak stará tahle stavení jsou a jako co v historii sloužila, dozvěděli jsme se jen, že je to opravdu hodně hodně staré :) Mravenčími krůčky jsme v davu prošli celé tržiště plné malých kouzelných obchůdků s předraženými turistickými cetkami, které jsme si samozřejmě všichni nakoupili :)
Lehce znavení, ale ve skvělé náladě jsme se domnívali, že pojedeme na arénu, kde bylo pár vybraných jedinců nacvičovat představení na slavnostní zahájení. Mezi nimi i Vláďa. To nám však hlavní opěkunka i po velkém přemlouvání velice striktně zatrhla. A nepřejte si vidět výraz rozčílené čínské opěkunky...:D Tím přemlouvání skončilo a jelo se opět shopovat. Tentokrát na o něco menší tržiště s o něco levnějšími turistickými cetkami, které jsme už většinou nikdo nenakupoval. A aby náhodou toho shopování nebylo málo, nebo nás nenapadlo ještě třeba chtít se jet podívat na arénu na trénink a omrkávat koně, na kterých máme příští den závodit, byli jsme vypuštěni do obrovského obchodního centra. Většinou jsme se totálně uťapaní zaparkovali na schody před obchoďák a vyčkávali na odchod k autobusům.
Po večeři následovala schůze ohledně upřesnění pravidel a přesného průběhu soutěže. Pravidla byla v podstatě stejná jako loni. Zásadní rozdíl byl v tom, že neproběhl žádný trénink, žádná zkouška koní. Po loňských stížnostech na výstroj koní (nedostatečná délka třmenů či málo děr na vázacích řemenech, hýbající se hruška apod.) bylo přislíbeno, že se nic takového nebude opakovat. Neměl se opakovat ani problém s přečíslováním koní a zabránit se mělo i tomu, že by některý kůň jel víckrát než je zdrávo. V praxi to znamenalo, že každý kůň měl jet v celé soutěži maximálně čtyřikrát. Každá skupina složená ze tří států měla přiděleno 6 koní. Vždy se jel duel jezdec proti jezdci na stejném koni. Spravedlivější systém asi vymyslet nelze, přesto svou roli hrají i objektivní faktory jako třeba to, zda na daném koni jedete první nebo až čtvrtý. Jako první absolutně vůbec nevíte do čeho jdete. Jako čtvrtý sice už možná víte do čeho jdete, ale většina koní čtvrtou jízdu už pochopitelně z důvodu únavy víceméně vypustila a nebo se jim už vůbec nechtělo startovat. Ono není divu. Každý asi pochopí, že koně, kteří urazili i několik tisíc kilometrů, neměli příliš mnoho času na odpočinek a absolvovali nejprve trénink se svými jezdci a pak několik ostrých jízd pokaždé s jiným člověkem na zádech mají na únavu či nějakou tu neposlušnost tak trochu právo.
Každý z jezdců měl před jízdou možnost dojít ke svému koni, upravit si třmeny, dotáhnout sedlo, zkontrolovat uzdění apod. To vše za přítomnosti majitele koně či jeho ošetřovatele, který koně po celou dobu držel. Po tomto krátkém kontaktu s koněm se zase každý jezdec odebral mimo vyhraněný prostor a čekal, jakmile dojezdí skupina jezdců před ním. Pak teprve jsme mohli vysednout na koně a měli jsem přesně 6 minut na opracování před startem. Pak už jen zazvonil zvonec jako povolení ke startu a jelo se. Leckdy teda ne tak úplně..někteří koně se ke startu moc neměli. Zaparkovali se nebo docouvali do rohu arény a netvářili se zrovna na to, že by měli běžet. Někteří se k tomu ještě občas stavěli na zadní a někteří se zase vrhli do barelů naprosto neovladatelným zůsobem. Zkrátka od každého něco. Koně, o kterých se dalo mluvit jako o bezproblémových bylo celkém pomálu, ale byli.

Co se týče českého týmu, měli jsem spolu s Čínou a Mexikem přidělené koně č. 9,10,11 a 12. Koně číslo 11 jsme ve stáji nemohli najít. Byl tam však jeden box, který byl celý zadělaný kartony a nebylo vidět dovnitř. Dělali jsme si legraci, že tam schovávají čínského draka :D A nebyli jsme zas tak daleko od pravdy. Když přišel na řadu den D a český tým byl připravený startovat, můžete hádat jak vypadal kůň číslo 11... Postavou vyšší, štíhlejší, s vysoko nesenou hlavou. Už když ho vedli ze stáje, kráčel jak na perkách a z očí mu šlehaly blesky...áááá vyvedli draka, říkali jsem si :D
Tenhle Dráček, jak jsme mu začali pracovně říkat, padl na Vláďu. Navíc na něm měl jet jeho úplně první jízdu. Neměli jsme tak možnost ho před tím ani trochu omrknout. Vláďovi se na první pohled koník celkem líbil, vypadal živě, a kupodivu celkem jemně. Jen brzdit a chvilku postát zrovna nechtěl, takže prakticky celých 6 minut určených k opracování Vláďa s dráčkem ve svižném tempu kroužili po opracovišti ve snaze koníka trošku zklidnit a pak rovnou vyrazili k prvnímu barelu. Ještě před jízdou dostal Vláďa od majitele radu, že má koně nechat běžet, nebrzdit a jen točit. Jasňačka, přece nebude brzdit, pohoda, jen zatočit. U prvního barelu byli v mžiku, ovšem nebýt Vláďovo zkušeností a rychlé reakce, nechybělo moc a skončili na tribuně mezi diváky. Dráček otočil hlavu, ohnul se v krku i v těle, ovšem běžel pořád rovně, takže Vláďa nakonec musel chtě nechtě použít ruční brzdu, čímž naštěstí zabránil skoku do tribuny, ovšem místo aby se Dráček zastavil, nebo alespoň zpomalil, tak se vznesl vzhůru. S dalšími dvěma barely už si Vláďa poradil, prostě Dráčka, navzdory radám majitele držel. Ovšem cestou od třetího barelu se Dráček usmyslel, že ještě zkusí skok na tribunu tentokrát na druhé straně arény. Naštěstí se Vláďovi podařilo mu v tom zabránit, ale vypadalo to, že se nezvládne vrátit, tak aby projel časomírou. Sice těsně, ale časomírou nakonec kupodivu projel. Ovšem Dráček to vzal dost tvrdě a nekompromisně přímo přes barel. Bylo z toho tedy nakonec 5 trestných vteřin, ale všichni živí a zdraví.

Teď jsem byla na řadě já s kobylkou číslo 9. Byla docela malinká a silná. Jela jsem na ní jako čtvrtá a na kobylce už byla patrná únava. Navíc jsme si všimli, že startovat se jí u předchozích jízd zrovna dvakrát nechtělo. Z toho jsem měla trochu obavy. Když se při startu stavěla na zadní a odmítala běžet už při prvních jízdách, co teprve pak při té čtvrté, s dalším cizím člověkem na zádech. Snažila jsem se na to nemyslet a maximálně se uklidnit. Kobylka na opracovišti šla neustále s vyvrácenou hlavou do strany, vůbec nechtěla jít rovně a když jsem jí dala pobídku do obratu, začala spinovat. Aha, asi původně reiningově ježděná. Potřebovala opravdu hodně pobízet, aby šla dopředu. Se svojí stále otočenou hlavou se mi snažila chňapat po noze. No nic moc pocit před startem, co si budeme nalhávat. Ovšem nakonec se mi opravdu podařilo uklidnit hlavu natolik, že kobylka vystartovala naprosto bez potíží. V klidu docválala k prvnímu barelu, nedá se mluvit o žádném vražedném tempu, ovšem točit se jí zrovna nechtělo, byl potřeba jí dát opravdu rázně najevo, že má kolem barelu točit. Bylo znát, že už má asi dost za sebou a na nějaké citlivé přistavení vůbec nereaguje. Jízdu jsme zajeli sice pomalou ale čistou.

Následoval oběd. Oproti předchozím dnům, kdy jsem si skvělé jídlo opravdu vychutnávala, jsem teď nebyla schopna nic moc pozřít, vzhledem k tomu, že nás po obědě čekalo druhé kolo. Tentokrát jsem jela první já, na koni číslo 12 a jeho první jízdu. Byla to zrzavá kobylka s jiskrou v oku, docela sympatická. Ptali jsme se čínské reprezentantky, jestli tuhle kobylku zná. Vypadala nadšeně, když si myslela, že na ní jede Vláďa. Když zjistila, že s ní jedu já, viditelně ztuhla. Snažila jsem se tomu nepřikládat váhu, ovšem její důrazné držet, držet nepouštět, a výrazy jako crazy horse, moc důvěry nebudilo. Ok, tak teda držet. Uvidíme. Na opracoviště pod svým ošetřovatelem vypadala kobylka jménem Little V docela klidně, příjemně a hezky ovladatelně. Jen nepostála ani chvilku na místě. No co, na to jsem zvyklá. Nastala chvíle opracování pro nás. Snažila jsem se maximálně soustředit a vnímat jen koně pod sebou a na nic jiného nemyslet. Po chvilce se mi podařilo kobylku docela uklidnit, reagovala na můj hlas, bylo vidět, že se snaží mě brát alespoň trochu na vědomí. Sedlo bylo poměrně velké, moc bezpečně jsem se v něm necítila, ale na nic jsem nečekala a pobídla kobylku k rychlému obratu. Ono 6 minut na seznámení a opracování opravdu není moc, tak jestli mám spadnout, tak radši tady a hned, než potom někde v aréně u barelu. Kupodivu kobylka na pobídku krásně zareagovala a nechala se lehce ovládat. Jen to sedlo. Musela jsem se hodně hlídat, abych někde neodpadla. Zazvonil zvonek, startujeme. Tedy skoro. Kobylce se nechtělo od koní. Nakonec mi ji trochu popovedli a kobylka úprkem doskákala bokem na druhou stranu arény. Na nějaký korektní start to tedy nevypadalo. Nechala jsem to být a jen jí pobídla dopředu. Odstartovaly jsem dost rychle a ostře. Kupodivu jsem cestou k barelu ani v obratu u barelu neodpadla, naopak jsem byla překvapená, jak jsme i při špatném najetí ten první barel objeli ještě celkem slušně. Na druhý barel jsem si dovolila ji pustit o něco víc, objeli jsme ho krásně. Třetí byl taky v pořádku, ale to už jsem byla obezřetnější vzhledem k tomu, že cílová rovinka některých koní vedla přes hrazení až do stáje, pustila jsem kobylku, ale tak bych ji stále měla pod kontrolou. Dojela jsem celá šťastná a hlavně, celou tuhle jízdu jsem si opravdu užila. Tenhle koník mi sednul a vím, že jet na něm podruhé, byla by to jízda! Bohužel World Cup spočívá právě v tom, že máte na všechno jen jeden pokus...

Bohužel holčina se Singapuru, která vážila sotva čtyřicet kilo i s postelí z tohohle koníka odpadla, a to tak špatně, že zůstala bezvládně ležet na aréně a odvezla ji rychlá. Naštěstí, než sanitka dorazila, holčina se trošku vzpamatovala a odkráčela s pomocí, ale po svých. Po veškerých vyšetřeních ji večer přivezli alespoň na slavností vyhlášení a pak ji zase odvezli zpátky do nemocnice. Naštěstí to dopadlo dobře, ale v tu chvíli všem pořádně zatrnulo.

Druhá Vláďova jízda měla být se strakáčem, kterého už jsme třikrát před tím viděli. Vláďa s ním tedy jel jeho poslední jízdu. Jelikož to byl jeden z těch lepších koní, možná dokonce vůbec nejlepší, lehce ovladatelný, krásně točil, bez problémů brzdil i startoval, nikdo ho tedy nešetřil a koník ochotně každého poslouchal a běžel všechny tři předchozí jízdy opravdu parádně. Neměli jsme obavy, že tahle Vláďovo jízda dopadne dobře a zajistíme si tak postup. To jsme se ale spletli. Koník toho měl evidentně už plný kopyta. Běžel ochotně, ale bez chuti, nemělo to šťávu a otočky už zkracoval tak moc, že i přes veškerou Vláďovu snahu a důraznou vnitřní holeň, se prostě při dokončení obratu opřel o barel a povalil ho. To znamenalo trestné vteřiny. Mexiko bylo ze hry venku, protože Mexičanka neuseděla obrat a odpadla. Bohužel zrovna na tomhle šikovném strakatém koníkovi. Padala dlouho chuděra a tak nějak podivně si zkroutila pravou nohu, ale odkráčela celkem v pohodě. Rozhodoval tedy součet našich časů a časů čínského týmu. Nevíme o kolik, protože tyto dílčí výsledky a časy nikde nebyly napsané, ale postupovala Čína.

Dost dlouho jsme se také dohadovali o tom, jestli se bere čas jezdce proti jezdci, nebo jestli se počítá součet časů obou jezdců. Podle všeho bylo toto pravidlo jiné v základní skupině a čtvrtfinále a jinak potom pro semifinále a finále. Bohužel konečné pořadí týmů a souhrn všech časů jsme dosud nedostali, akčoliv nám byly kompletní výsledky slíbeny.

Zbytek soutěže jsme tedy sledovali z tribuny jen jako diváci. Semifinálové a finálové jízdy byly čím dál lepší a i kvalita koní byla rázem jiná. Tam už se opravdu jelo naplno a na čas, ne jen o přežití :) Souboj to byl napínavý, všichni jezdci předváděli skvělé výkony. Ve finále si to mezi sebou rozdaly holky z Kanady a holky z Brazílie. Bylo vidět, že všechny mají už opravdu něco odježděno a absolutně vůbec se s tím nepářou, nic je nerozházelo a jely opravdu hodně ostře. Vítězství si nakonec po napínavém souboji odvezla Kanada.

Kdyby mi někdo někdy řekl, že pojedu na World Cup do Číny, tak bych se mu asi upřímně vysmála. Do teď se mi nechce věřit, že jsem tam fakt byla. Bohužel nebylo moc času, abychom z Číny viděli i něco víc než jen uličky v okolí hotelu, arénu a to co jsme pochytili z autobusu cestou mezi arénou a hotelem. I tak to byl neuvěřitelný zážitek. Bylo skvělé vidět tolik různých lidí zapálených pro jeden sport. Každý jiné povahy a jiného charakteru daného určitě i národností. Všechno se to odráželo i na stylu ježdění, na přístupu ke koním a k celé soutěži. Vskutku zajímavá podívaná, která nám umožnila zase něco okoukat, pochopit a přiučit se. To hlavní, co jsme pochopili a co chybí asi nám všem jezdcům je obrovský temperament a zapálení pro závod, odvaha a dravost. Všichni se sice moc a moc snažíme, ale všichni u každé jízdy také moc a moc přemýšlíme a to nás brzdí. Závěr, který jsme si odvezli je takový, že musíme mnohem víc jezdit, mnohem víc závodit a o něco méně přemýšlet. Jet prostě vždycky a jedině naplno...jako by to byl ten jediný první a poslední pokus.

text: Iveta Kubátová